Sestupuju dolů po schodech, pěkně po číslech a barvách. Hluboký nádech s každým schodem dolů, hluboký výdech v pauze mezi. Už jsem u jedničky a temně fialové barvy, takže očekávám, že se přede mnou vynoří „moje“ meditační zahrada. Tentokrát mě ale překvapí, že místo ní se rozprostírá velké, temné jezero, jen s pár vlnkami na hladině. Ponořím se do studené vody a plavu. Nechám se prostě unášet vodními obrazy, které se vynořují na hladině mého podvědomí.
Už jsem zvyklá ztišit mysl a nezasahovat; spíš se na to celé dívat jako na film.
Po pár tempech zjišťuju, že jsem vplula do jeskyně. Její strop není moc vysoký a od stěn se odráží studené světlo svíčky. Co dělám zrovna tady? ptám se sama sebe pobaveně, zatímco se vyšvihnu na kámen, a v tu ránu mi to dojde.
Přede mnou se culí BaHe, babička Helenka, ve své bavlněné sukni, lněné košili, s klučičím sestřihem šedých vlasů a s kulatými brýlemi, za kterými jiskří šibalské oči osmdesátileté spisovatelky, která už v tu samou ránu přemýšlí, jak by tuhletu historku opepřila v jednom ze svých románů.
„Babi!“ vykřiknu radostí a do očí mi vhrknou slzy štěstí a překvapení. Ona je osoba, kterou bych chtěla vídat každý den. Se kterou bych chtěla probírat, co se mi dnes stalo a co se stát mohlo, ale nestalo. Ona je tou mojí největší inspirací, a ne ve stylu klišé studené mezigenerační úcty mezi babičkou a vnučkou, ale živoucím, tepajícím, moderním propojením duší. Jako sestra z pátého kolene. Jako můj předobraz.
Nedivím se, že dnes přišla. Narodila se 3. ledna 1930. Dnes je třetího ledna. A ona má ráda legrácky, i když nerada slaví.
„Takže hádám, že dneska svoji otázku budu pokládat tobě,“ říkám, zatímco ji stále objímám a těším se z její nenadálé a téměř rozhodně fyzické přítomnosti. Neviděla jsem ji už dobrých… 7 let?
Jen se vědoucně směje. Nikdy nemusela používat slova k tomu, abychom si rozuměly.
„Co je teď třeba udělat?“ pokládám tedy bez zbytečných průtahů svou každodenní otázku. Otázku, kterou jsem si stanovila brát s sebou do meditace každý jeden lednový den a sledovat, jak různorodé odpovědi na ni dostanu.
„Vyser se na ně, Terinko. Vyser se na ně, na všechny, co tě jen vysávají. Život je krátkej, věř mi!“ To jí věřím, i když zrovna ten její byl dlouhý tak akorát. Tak akorát, aby si splnila svoje sny, vybojovala svoje bitvy, a odcházela příjemně znavená, spokojená s hlavou vztyčenou. „Takovejch věcí, co tě ještě čeká! Tomu bys ani nevěřila, kdybych ti to vyprávěla. Takže teď je potřeba jet jako buldozer, věřit – ne, vědět! Jít si za tím, co chceš. Vždyť víš, že já jsem to dokázala v padesáti. Ty to můžeš mít klidně o dvacet let dřív!“
Její energie a rozhodnost je tak nakažlivá, že mě přiměje myšlenkami proletět všemi těmi roky, kdy jsem měla to štěstí žít s ní v její pražské vile („Já jsem se během rozvodu prostě rozhodla, že ten barák nedám. Že si ho vybojuju stůj co stůj. A bojovala jsem tak dlouho, až to prostě vzdal a vodstěhoval se do toho malýho bytu, kterej má teď celej zastavěnej krabicema a krámama. To bylo moje životní vítězství.“) a jen nasávat její moudra, humor a nepovedené kulinářské pokusy.
Životní síla z ní doslova prýštila – tedy vždycky do okamžiku, než na „klekátku“ do svého hlasitého psacího stroje doťukala další knihu a odevzdala ji „panu redaktorovi“. To pak vždycky přemítala, jestli to má ještě cenu, jestli život ještě za něco stojí a jestli by to tu už neměla zabalit. Tedy až do okamžiku, než dostala nápad na další knihu.
Cítím, že tady už není tolik co říct, spíš se jen koupat v energii, která mi teď v životě tak zoufale chybí. „A babi, proč jsme zrovna ze všeho v jeskyni?“ ptám s napětím a ona se jen pobaveně ušklíbne, jako by se celou dobu těšila na to, až mi tuhle záhadu objasní.
„Terinko, vždyť víš, jak jsem si vždycky v obýváku zatahovala závěsy. A tebe to děsně štvalo, že je tam tma. Tak teď mám to štěstí, že si to můžu zařídit úplně podle sebe!“ odpoví s naoko umanutým zadostiučiněním a já se s úlevou rozesměju. No jo, tak teď už to dává smysl. Není to jen moje mysl. Je to fakt BaHe.
„A babi, můžu o tom napsat?“ Samozřejmě budu respektovat, pokud jde o nějaké její privátní posvátné zjevení, ale nedá mi to. Dřímají ve mně stejné geny.
„Můžeš, můžeš, dokonce musíš! Jak jinak se chceš stát spisovatelkou?!“
Nejnovější komentáře