(foto: Louisiana Museum of Modern Art)
Není na sociálních sítích a nerad se fotí. Tak tohle je to tajemství, díky kterému napsal tolik úžasných knih? Prostě proto, že se nenechá pohltit hlukem světa okolo? napadá mě hned. Murakami to vysvětluje: „Psaní a čtení prostě vyžaduje čas. Hodně času. A to je dobře. V naší zrychlené době je důležité dát procesu čas.“
Všeobecně se ví, že Murakami dodržuje svou denní rutinu. Vstává ve 4 ráno a jde běhat, pravidelně každý den už snad… 40 let? A pak se posadí k psaní.
To je ta část, co mě zajímá nejvíc – proto jsem si koupila čtyřdenní lístek do Muzea moderního umění Louisiana na sever od Kodaně, abych měla možnost slyšet, jak Murakami odpovídá na otázky čtenářů, čte japonsky svou povídku za doprovodu pianistky na pódiu, nebo se mu podívat do očí při té vzácné chvilce, kdy mi podepíše Norské dřevo.*
„Píšu jen, když se mi chce. Nikdy nepíšu, když nechci. Psaní má být zábava!“ začíná svou řeč, jako kdyby psaní bylo ta nejjednodušší věc na světě. Ale já mu to úplně nevěřím – trošku mi připadá, jestli nehraje nějakou postavu ze svých knih, třeba zenového mistra, který se tajemně usmívá, odpovídá v úsporných větách, ale pod tím vším leží nějaké hlubší, neproniknutelné tajemství.
Anebo možná po těch letech cviku zapomněl, že třeba na začátku s psaním bojoval. Sám ostatně tvrdí, že si svoje knihy nepamatuje a když je čte, tak ho vždycky znova překvapí…
Koláček štěstí pro Murakamiho
Působí na mě skromně, docela tak, jak jsem si ho představovala. „Jsem jen obyčejný člověk, nic speciálního na mně není. Vlastně nechápu, proč se se mnou tolik lidí chce setkat,“ říká a mně dochází, že právě tahle kombinace skromnosti a přitom neuvěřitelné imaginace a píle je asi to, co nás, kreativce, k němu tak přitahuje.
Na podlaze stojí velký proutěný koš, ze kterého Murakami vytahuje přeložené papírky s otázkami. „To je jako dostávat sušenky štěstí v čínské restauraci!“ prohlásí zvesela a dav, sedící namačkaný všude na trávě i v kopcích kolem velkého stanu, ho odmění smíchem.
Některé otázky beze slova přeskočí, což ještě umocňuje auru tajemství, kterou kolem sebe má. Byla ta otázka hloupá? Nebo moc osobní? Nebo jí nerozuměl? To se nedozvíme, protože Murakami slovy šetří.
Čas otázek
Dělá vám problém dokončit knížku?
„Ne, s tím problém nikdy nemám. Přijde to přirozeně jako sex – když jste hotoví, tak prostě víte, že jste hotoví!“
Proč je ve vašich knihách tolik koček? A proč často píšete o otvorech v zemi?
„Když jsem byl malý, měli jsme v domě starou studnu. Dost mě děsila ta tma v hlubinách. Jsem jedináček, takže jsem doma byl často sám a jedinou společnost mi dělal kocour – od něj jsem se naučil pravdivě komunikovat i beze slov.“
Váš styl někteří popisují jako magický realismus. Co si o tom myslíte?
„To víte, kritici potřebují své škatulky, ale já si nemyslím, že je to pravda. Svůj styl bych nazval jako murakamismus. O Márquezovi také prohlašovali, že píše magický realismus, ale víte, co si myslím? Já myslím, že prostě jen psal o světě, jak ho zažíval. Byl to zkrátka jeho realismus.“
Jsem jako E.T.
Často píšete jednoduchým a přístupným jazykem, ale o komplexních a složitých světech…
„To je panečku kompliment, děkuji! Víte, jednoduchý příběh je nuda. Čtenář se musí na příběhu stát závislým. Co bude dál?? Musí být zvědavý. I já sám jsem zvědavý, jak se moje postavy vyvinou – nemám to dopředu naplánované.
A jazyk? To je jen nástroj. Někteří spisovatelé se snaží psát krásným jazykem, složitě… To já nepotřebuju.
Používám jazyk stejně jako E.T. mimozemšťan používal prosté předměty, aby vytvořil složité přístroje – třeba deštník a hrneček, aby z nich vytvořil něco, čím se dovolá do jiných galaxií. Jsem jako E.T.!
Jakou radu byste dal ambicióznímu začínajícímu spisovateli?
„Tak to nevím! Já totiž nikdy nebyl mladý ambiciózní spisovatel. Pracoval jsem v jazzovém klubu, a když mi bylo 29, rozhodl jsem se prostě něco napsat. Bez ambic. Byla to zkrátka moje vášeň. Takže moje rada by asi zněla: Bav se. Jestli tě to něbaví psát, tak to za to ani nestojí.“
Když píšete, vidíte v hlavě své postavy? Jak vypadají, co mají na sobě atd.?
„Ne, nevidím nic konkrétního. Jen cítím jejich existenci.“
A když pak vidíte ilustrace svých knížek, není to pro vás zvláštní? Například tenhle žralok z vaší povídky na přebalu sbírky…
„Počkat, počkat, já jsem někde psal o žralokovi??!“
Jak se cítíte, když jiní lidé interpretují vaše knihy? Vykládají si je třeba jinak…
„Konkrétnímu čtenáři nevěřím, ale věřím svým čtenářům jako celku. Když píšete, tak žádné interpretace nemáte – máte jen instinkt psát. A tomu důvěřujete.“
Jaký byste chtěl, aby po vás zůstal odkaz?
(směje se) „Na to je snad trochu brzo! Vždycky jsem si myslel, že tu budu do sta, ale v poslední době mám pocit, že spíš do 95. A reputace je zrovna velmi nestálá věc – vezměte si třeba Hemingwaye. Takže ne, moc nad svým odkazem nepřemýšlím. Třeba si lidi budou pamatovat moje příběhy, nebo taky ne…“
Ve vašich příbězích je ukryto hodně bolesti…
„Vážně?! Toho jsem si ani nevšimnul! Ale myslím, že příběhy existujou, aby léčily lidskou mysl a srdce. Je to takový lék na srdeční zranění. A já se snažím tragické věci uchopit a přeměnit je v něco jiného.“
Co si z toho odnést?
Zvláštností je, že Murakami sbírá vinylové desky a doma jich má už 13 000. Rád je leští a pak pozorně poslouchá jejich hudbu. Našemu kreativnímu světu ukazuje Murakami dobrý příklad: vykašli se na sociální sítě, věnuj věcem pozornost a bav se jimi. A moc nedumej nad svým odkazem!
P.S.: Jestli bojujete s vlastním psaním, jste roztěkaní a nebaví vás to, zkuste můj kreativní textový koučing.
*Svůj podpis a pohled z očí do očí jsem nakonec dostala a bylo to velké štěstí, protože po dvou hodinách čekání ve frontě jsme byli jedni z posledních, na které se ještě dostalo. Doslova za námi se zatáhla páska a další stovky lidí odcházely zklamány. Nebo jsem se ocitla v Murakamiho paralelním světě, kde se to událo přesně tak, jak mělo?
Nejnovější komentáře