Tak jako při každé jiné tvorbě, které se účastní více lidí – věci se můžou zkomplikovat, zamotat a ošklivě skončit… Taky ale můžou být krásnější, jasnější a uspokojivější, než kdybyste je dělali sami.

Pokud jste se už někdy s někým pokoušeli napsat píseň, asi to znáte. Vzpomenete si na momenty, kdy jste byli sladění skoro jako jedna duše, stejně jako na chvíle, kdy to mezi vámi skřípalo a i přes totožný jazyk jste si ani trochu nerozuměli.

Ať už to bylo jakkoliv, určitě vás ta zkušenost obohatila. Zjistili jste, kde máte hranice, čím ostatní provokujete a v čem zase vytáčejí oni vás. Pravděpodobně jste museli zvažovat, jestli je váš pohled na věc důležitější než vzájemný vztah, a museli jste dojít k něčemu, čemu nechci říkat „kompromis“, ale spíš „soulad“.

Tak jako je v hudbě akord souhrou nejméně tří různých tónů, i vaše společná píseň vznikla kombinací dvou rozdílných osobností, talentů a pohledů na věc. A i tak může nakonec znít harmonicky.

Umění zranitelnosti

Spolu-psaní je umění být zranitelný, otevřený novým nápadům a změnám, schopnost plutí po proudu, ale také seberegulace.

Jste dva umělci, kteří se pokoušejí vyjádřit dvě strany jednoho příběhu; dva prolínající se světy pocitů, které se mají spojit v jedné sdílené písni. Čeká vás spousta vysvětlování, zkoušení, zamítání, přemítání, přemýšlení, broukání, radostných výkřiků, dlouhých chvil ticha, improvizace, frustrace, uspokojení a snad i smíchu.

Chce to umět zasmát se sám sobě, ale zároveň umět ocenit nosné nápady.

Pozadí příběhů

Naštěstí jsou i setkání, kde si vyloženě sednete a do flow se dostanete už po pár minutách. To se mi stalo při nedávné spolupráci s dánským multiinstrumentalistou Mortenem Vestergaardem, kdy se věci vyvíjely tak nějak samy (já šla zavřít okno a on si vzpomněl na svůj zvláštní sen) a my se spíš vezli na jejich vlně.

Morten mi vyprávěl o domě, kde bydlel jako malý a který je teď na prodej, o kamarádovi ze sousedství a o podivném snu, ve kterém se to všechno propojilo.

Já jsem přišla s interpretací deště v pokoji jako obrazu emocí, které – stejně jako vodu – nelze dlouho zadržet a někudy se nakonec vždy proderou.

Naši první sloku si můžete poslechnout tady:

I had a dream

It rained through my window

You were asleep

So sweet and sound

You never knew

That life would change you

See how it flows

I couldn’t close

That window

Když píšu já, je pro mě důležité mít nějaký pocit, příběh nebo situaci, ze kterých čerpám. Umožňuje mi to sáhnout hluboko do vlastní představivosti a vytáhnout něco, co se vztahuje k mé vlastní zkušenosti. Je pro mě tisíckrát těžší psát úplně „bez zadání“, navolno, jen tak… Naopak ten, s kým píšu, může mít styl úplně opačný – skládat dohromady náhodná slova a věty a objevovat v nich význam až dodatečně.

Co s tím?

Buď budeme oba trvat na své verzi kreativního procesu, nebo se mu odevzdáme s tím, že nemáme plnou kontrolu.

Někdy bude po mém, jindy zase po jeho. A když ve mně vyvstane odpor, můžu ho pozorovat, prodýchat a nechat být. Můžu se rozhodnout, že pokud se vzdám nápadu, kterého se nechci pustit, je to možná proto, aby mohl přijít ještě lepší.

Tichá pošta

Osoba, se kterou píšete, vás zrcadlí a posílá zpět obraz, který byste možná nečekali.

Věta, která má pro vás úplně jasný význam, může vyznít v uších někoho dalšího úplně jinak. Připomíná mi to tichou poštu, kterou jsme všichni jako děti hrávali – jedna zpráva, kterou jste poslali, se šeptem přenáší od ucha k uchu, až na druhém konci vyjde totálně zkomolená, význam změněný jako by prošel mlýnkem na maso.

Při skládání písniček jde ale o mnohem víc než při populární dětské hře – chcete sdělit určité poselství, ale přesto ponechat prostor pro posluchače, aby do něj promítli své vlastní příběhy. A právě s tím vám může co-writing pomoct – svého prvního posluchače máte přímo po boku, připraveného poskytnout vám upřímnou zpětnou vazbu. Otázkou ale je…

Troufnete si?

Protože společná tvorba může být nepříjemná, bolestivá, nebo dokonce katastrofální, pokud společnou řeč nenajdete a necháte ego mluvit až moc nahlas.

Dobrá zpráva ale je: Čím častěji to budete zkoušet, tím to bude lepší.

Je to jako mluvit cizím jazykem – ze začátku si pravděpodobně nebudete rozumět a místo smysluplné konverzace nastane trapné ticho nebo jen small talk. Můžete odcházet s pocitem, že to bylo k ničemu. Ale pak to zkusíte znovu a znovu, až si jednou uvědomíte, že jste vlastně vedli hluboký rozhovor, který ovlivnil vás oba a něco nového z něj vzešlo.

Samozřejmě že s některými lidmi si prostě nesednete. Je ale rozdíl, jestli jste se po zralé úvaze rozhodli vydat každý jinudy, nebo jste to vzdali příliš rychle.

Příště se podělím o další historky ze svého života. Do té doby si třeba projděte moje Služby a napište mi do komentáře, jestli jste někdy s někým zkoušeli něco kreativního tvořit a jak to dopadlo 😉