Znám osobu, která má na účtu miliony, a přesto si připadá chudá. Znám osobu, která je přirozeně krásná, a přesto si připadá nedostatečná. Znám osobu, která má od doktorů papír, že je zdravá jako rybička, přesto si připadá nemocná. Znám osobu, která má báječného partnera, žije v jedné z nejbezpečnějších zemí světa, má mnoho talentů, příležitostí, snů, a přesto si často stýská. Ta poslední osoba jsem já.
Každý máme spoustu důvodů být spokojení, ale často zkrátka nejsme. A tak mě napadlo pár důvodů proč.
1) Máme strach, že když přijmeme, co je teď, už nepřijde nic lepšího
Ty nejlepší věci v životě ke mně nepřišly v momentě, kdy jsem nakvašeně sledovala okolí, žehrala na svůj osud nebo sčítala své prohry. Ne. Přišly v momentě, kdy mi to bylo srdečně jedno.
Protože jsem zrovna byla zaujatá tím, jak úžasně voní kytky.
Protože jsem si zrovna uvědomila, jak skvěle chutná jídlo.
Protože jsem najednou uslyšela, jak božsky zní zvuky.
Protože jsem zpozorovala, jak oslňující je západ slunce.
Krása přitahuje krásu.
Vsadím se, že i k vám ty nejlepší věci přišly, když jste zrovna byli v nejlepším.
A i přesto nám nějaká zvrácená logika našeptává: „Stěžuj si! Mrmlej na to, co tě štve! No tak! Co s tebou jinak bude?! A co bude se všemi těmi problémy, když je nebudeš neustále sdružovat a hlídat jako kuřátka v hejnu?“
Ještě jsme tedy neviděli, že by někdo na základě našeho stěžování sestoupil z oblohy a problém nám odebral.
Ani jsme nezažili, že by přijeli „stěžováci“ a všechny naše problémy odstěžovali.
Ale… přece to tak dělají všichni, ne?
Ano, jakkoli to zní divně, máme strach, že když si nebudeme stěžovat, dáváme tím signál, že všechno je vlastně v pořádku a se svým životem souhlasíme i se všemi jeho problémy.
2) Nechceme vybočovat z řady
Sebekriticky přiznávám, že my Češi jsme známí jako národ stěžovatelů. Asi nám to nějak koluje v krvi, nebo co – za ta staletí strávená pod nadvládou jiných, na které jsme si mohli jen tajně stěžovat pod fousy?
Pokud nám někdo na otázku „Jak se máš?“ odpoví „Čoveče, úplně výtečně!“, hned pojímáme podezření. Že nás nějak balamutí, vytahuje se, trpí sebeklamem, nebo to samozřejmě myslí ironicky. Zkrátka ten, kdo si nestěžuje, je divnej. A z pradávných dob máme zakódováno, že „bejt divnej“ se rovná potenciálnímu rozsudku smrti, pokud nás na základě toho vyloučí z kmene.
V některých podnicích je celá firemní kultura založená na stěžování si. U oběda, v kuchyňce, v kanceláři, u kafe, na šéfa. Pokud chcete mít korektní vztahy s kolegy, je přinejmenším vhodné si malinko „stížnout“, nebo alespoň mlčet.
Mnoho z nás si taky z dětství vybaví tu parádní větu: „Jó, tak to asi zas tak nemocnej nejsi, když můžeš … (doplňte libovolnou oblíbenou pochutinu nebo činnost).“ Zkrátka, mít se dobře se často nevyplatilo.
3) Náš mozek na to není naprogramován
Nedávno jsem se na webináři k radikální otevřenosti dozvěděla, že lidský mozek zkrátka pracuje tak, že pokud uslyší 4 pochvaly a 1 negativní zpětnou vazbu, zapamatuje si hlavně tu – cílem je eliminovat případná rizika, což má na starosti amygdala, nejstarší (plazí) část mozku, takový náš vnitřní kritik, který je nejcitlivější na negativní zkušenosti.
Možná je to i důvod, proč si tolik stěžujeme – pro mysl je jednodušší a efektivnější všímat si toho, co nefunguje, než se rochnit v tom, co běží tak nějak samo a po másle.
Přenastavování tohoto modelu od nás vyžaduje aktivní spolupráci. Aktivně si připomínat, co všechno mám. Co všechno funguje. Co všechno je s mým životem v pořádku.
Jak říká můj oblíbený duchovní učitel Eckhart Tolle: „Jaký problém máš právě teď, v téhle konkrétní vteřině? Ne za deset minut, ne zítra… ale teď?“ Pokud naše mysl nebloumá někde v hrozbách budoucnosti, nebo nelituje chyb minulosti, často si musí odpovědět, že právě teď vlastně žádný opravdový problém nemá.
Nejnovější komentáře