„Nadšením nájem nezaplatíš!“ aneb Peníze v umění jsou fuj?
Nebo ne?
Pokud tě zajímá téma peněz v kultuře – zkrátka všechno to, co je tabu a v kuloárech se o tom jen špitá –, čti dál.
Včera jsem se zúčastnila skvělé přednášky na tohle téma, kde byly zastoupené obory divadla (režisér Jan Frič – Národní divadlo, Dejvické ad.), filmu (režisérka Marta Nováková, např. Osm hlav šílenství), překladatelství (Daniela Mrázová ze sdružení Překladatelé severu) a galerijnictví (kurátorka GHMP Jitka Hlaváčková). Skvěle moderovala kulturní novinářka Táňa Zabloudilová.
Prohlédla jsem si nejdřív asi padesátihlavý dav a povzdechla si, že to je místnost plná chudých umělců a zřejmě budeme všichni fňukat, jak se uměním nedá uživit.
Naproti tomu byla ale debata dost vtipná, drsná, šla až na dřeň, a naopak mi dodala šťávu a naději, že když budeme pracovat spolu, změníme mindset a uvědomíme si svoji hodnotu, věci se mohou obrátit k lepšímu.
Nejdřív ale ta temná stránka a pár faktů, které mě zaujaly:
V mém oboru (psané slovo) se například dokáže uživit jen 17 % knižních překladatelů. Celých 42 % přemýšlí, že s tím sekne (a to i když mají více než desetiletou praxi, takže jsou ve svém oboru špičkou a nikdo jiný to tak kvalitně nepřeloží). Většina za práci na plný úvazek dostává stěží 20 000 Kč a musí se živit něčím jiným, aby se tomuto mohli věnovat z lásky.
Mzdy a odměny víceméně ve všech zmíněných profesích dlouhodobě nejen stagnují, ale přímo klesají – např. překladatel za normostranu průměrně dostane 210 Kč, ale podle růstu inflace a jiných mezd by to mělo být minimálně 420 Kč. Na částku, kterou dostala režisérka nebo scenáristka před 15!! lety za film, dnes stěží nedosáhne. V divadelnictví funguje mafie, smlouva se běžně podepisuje až PO odvedení práce a konečná suma je třeba o polovinu nižší.
Pokud jste žena, máte na stole automaticky nabídku o třetinu horší. V Rudolfinu dosud měla samostatnou výstavu pouze 1!! žena.
Kulturní rubriky zanikají, naproti tomu je obrovská nadprodukce nekvalitních děl. Tlačí se na výkon, a zatímco v zahraničí renomovaný režisér dělá max. 1 hru za rok a půl, u nás – aby se tím uživil – musí jich udělat 6–7. Vystavující umělci v galeriích nejsou odměňováni vůbec…
Mnoho lidí v kultuře zažívá tzv. Stockholmský syndrom – milujou to natolik, že by to dělali, i kdyby za to měli sami platit. Závislost oběti na pachateli.
A to je vhled jen do malého výseku umělecké reality.
Co ale s tím, kromě páchání sebevražd z žalu, změny profese nebo…
…podvolení se nesmyslnému názoru, že „umění je produkt a mělo by se řídit zákony trhu“? *(good luck listening to Marek Ztracený 24/7)
1) Jednak je potřeba, aby iniciativa vycházela od nás, umělců a pracovníků v kultuře. To my musíme změnit mindset, začít se o penězích a odměňování v kultuře bavit (a ne si jen špitat nebo dělat, že to je fuj) a uvědomit si, že kultura není ubohou Popelkou, nýbrž základním pilířem naší společnosti.
V době, kdy se znásobují vklady do zbrojení a den co den čteme ve zprávách o další korupční aféře, ve které záhadně zmizely miliardy z našich kapes, je opravdu směšné bát se říct si o důstojnou odměnu za svoji práci.
Jsme k tomu ovšem bohužel vychováváni. Já sama jsem vystudovaná hudební textařka, ale za celé 3 roky vzdělávání jsme nedostali kloudnou informaci, jak svůj text taky prodat, jakou smlouvu uzavřít, jak se autorsky chránit atd. V uměleckém směru jsme špičkoví, ale prakticky máme ještě hodně co dohánět.
Překladatelům je zase na škole vtloukáno, že mají být neviditelní – není divu, že si pak tváří v tvář nakladatelským domům s celými právními odděleními nedovedou vyjednat slušnou mzdu ani licenční podmínky a odcházejí „dělat dobro“ se schlíplýma ušima. (Roční zisk Euromedia Group se pohybuje kolem 120 milionů Kč. Kolik z toho vidí ti, co se reálně o kvalitu vydaných knih zasadili? Překladatelé, jazykové redaktorky, korektoři?)
2) Sdružovat se. Ano, zní to jako nějaké levicové fuj, ale to jen proto, že jsme zatíženi komunistickou minulostí. Já jsem žila 4 roky v Dánsku, v jedné z nejvyspělejších evropských zemí s třikrát silnější ekonomikou, a mám tedy srovnání.
V Dánsku neexistuje žádná definovaná minimální mzda, ale téměř KAŽDÝ i sebeobskurnější obor má svoji sdružující asociaci (něco jako u nás odbory), která za něj vyjednává důstojné podmínky k práci. Neznám Dána, který by nebyl členem nějaké asociace ve svém oboru.
V Česku jsme v tomhle ještě ostýchaví, ale taky už jsme zjistili, že v kolektivu je síla, a začali zakládat různé iniciativy (např. „Nadšením nájem nezaplatíš“, „Umění na předpis“, „Kulturní a kreativní federace“, „Překladatelé severu“ apod.). Zapátrejte ve svém oboru a přidejte se k již existující skupině lidí nebo aspoň rozviřte debatu mezi svými kolegy, ptejte se i na „tabu“ otázky a brzy zjistíte, že to pravděpodobně vnímají stejně a nejste v tom sami.
Nejvíc mě pobavilo, že sdružování OSVČ v uměleckém směru je podle Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže stále bráno jako kartel. KARTEL. Takže tam, kde se odvádí i spousta neplacené práce, protože na výplaty prostě není, je největší kontrola, abychom si náhodou nenakradli 😅 Doporučila bych úřadu, aby místo kulturních počinů šel inspektorovat ředitele nemocnic, dopravní podniky, politiky a zadavatele státních zakázek. Just sayin…
3) Vysvětlovat široké i hubené veřejnosti a politikům, proč je umění potřeba, co to vůbec je a jak se to reálně dělá. Že se nápady nedají počítat na hodiny ani produkovat jak v továrně.
Stát si za svou cenou a nejít pod ní, protože tím umožňujeme, aby se nespravedlivé odměňování dělo i dalším. Mluvit o tom nahlas a bez ostychu.
Vnímat, že třeba Ministerstvo kultury by mělo kopat za nás a že sliby vlády ohledně 1 % z rozpočtu na kulturu by neměly být jen sliby (nyní jsme zhruba 5–10 miliard ve skluzu 🤭). Ptát se, hledat si informace, dotírat a nevzdávat se vize toho, že je to možné.
Snížit produkci ve prospěch kvality a lepších podmínek k práci.
Nefňukat, manifestovat lepší realitu.
Příklad? Vzniká web divadlo.pro, kde bude jednoduše vysvětleno to, co se na školách zatím neučí. Co je to smlouva. Proč a jak ji uzavřít. Daně. Prostě takové ty věci, co se vám pak v životě *skutečně* hodí.
4) Uvědomit si, že umění je fakin amazing a worth it!!!
Přikládám úryvek ze svého slamu „Ohraný svaz autorský“:
„Představ si svět úplně bez hudby –
nebylo by to tady takový nějaký bezzubý?
Koncertní sály bez zpěváků,
filmy bez soundtracku
a zmizel by zpěv ptáků.
Podcasty by byly bez znělky,
nasucho bys seděl u telky,
u kadeřníka by sis musel povídat,
v kostele žádný sbory
a v rádiu jen rozhovory.
Rock café by bylo jen café, Lucerna jenom bar
a Jazz Dock by zůstal na suchu a po Vltavě smutně uplaval.
V Malostranský besedě by se mohlo jen besedovat, v Crossu se nechat tetovat,
ve Vagónu dupat a v Duplexu…
fetovat a šňupat.
Celkově by život lidskej byl o hodně míň extatickej,
kdyby k němu nehrál jinej než srdce rytmus.
A my všichni jsme tady kolektivní správci
naší kulturní hodnoty,
a když nebudem brát hudbu jako práci,
tak ji budou dělat už jen roboti.“
Peníze + umění = <3 ještě lepší umění
A co ty, jaká je tvoje zkušenost? A co si z mého reportu odnášíš? 😉 Komentuj, sdílej!
P.S.: Záznam debaty bude ke zhlédnutí pod hlavičkou „Nadšením nájem nezaplatíš“.
Nejnovější komentáře