Aniž bych znala osud a situaci konkrétního člověka, napadá mě k tomu jedna možná odpověď.
A to právě, že nic z výše popsaného (pohledný, úspěšný, špička) není vůbec zárukou vnitřního míru.
Ačkoli v naší společnosti je mezi tím rovnítko (AŽ toho všeho dosáhneš, tak budeš moct být v klidu), mělo by to být naopak. AŽ budeš v klidu, můžeš si dosáhnout, čeho chceš, ale bude ti to už jedno.
Udržitelnost narativu
Čím to asi bude? 
Někomu se hodí do krámu, že lidé si sami sebe nejsou vědomi a pracují jako stroje, dokud nevyhoří? Že zde stále jako davovou hypnózu opakujeme narativ, jak je moderní člověk ve spěchu a stresu, jak to nikam nevede a jak je to špatně, ale přitom v tom kolečku stále jedeme, posilujeme ho dál a dál a odmítáme z něj vystoupit? Pod závojem toho, že „se o tom přece ve veřejném prostoru mluví“.
To je geniální – vynést něco na světlo a tím to udržet v chodu, protože to přece není tajný.
Nejnovější komentáře