Z nedávna mám hned dva příklady toho, kdy vesmír věděl líp než já, co je pro mě dobrý – začnu tím čerstvým rovnou z dneška.
Ráno si to štráduju na kole do školy na dánštinu, a to celkem svižně, protože vím, jak je náš učitel háklivý na pozdní příchody (už 2 minuty po deváté kleje „for helvede!“, něco jako „do pekla!“). Kouknu na mobil, 8:47, hmm, je to risky, ale zrovna míjím u jezer ty pěkný kavárny, tak do jedný rychle skočím pro cappuccino s sebou. Mám to spočítaný na vteřiny, tak šlapu do pedálů, co to dá, zatímco kelímek z kompostovatelných materiálů se v košíku nebezpečně natřásá.
Už jen pár bloků, stoupám si do pedálů na maximální otáčky… Lup, najednou žádný odpor, pedály se točí naprázdno, všichni mě předjíždějí a já nedobrovolně zpomaluju bržděním nohama o zem (přední brzda už mi delší dobu nefunguje), zatímco kafe je víc na mojí tašce než v kelímku. Řetěz dole. Ale nejenom že dole, ještě navíc ZASEKLEJ tak, že s ním nejde hnout. V nasazování už jsem profík, ale tohle nepřeperu.
Vzteky kopnu do kola. No jasně, že se to musí stát zrovna MNĚ a zrovna TEĎ, že jo!
Po pár marných pokusech to vzdám a smířím se s tím, že dostanu sprda a až mě uvidí s kafem v ruce, neuvěří mi, že jsem se vážně zdržela jen nandaváním řetězu (ačkoli rezavé prsty to prokazujou celkem spolehlivě).
Naštěstí je nás takových opozdilců víc, tak se do třídy celkem nepozorovaně prosmýknu cca v 9:03 a veškeré moje temné řetězící se myšlenky rozpustí úloha, při které máme v dánštině popsat graf ohledně robotizace průmyslu.
Ze školy po třech hodinách vycházím v povznesené náladě, sedám na kolo, rozjíždím se a… „Chrščsř,“ připomene mi zaseklý řetěz, že se nikam nejede. Dobře, jsi kreativec, tak buď kreativní, vyzývám se, ale žádné lepší řešení než hrubá síla mě nenapadá. Že já se radši nenaučila makat rukama!
Tu mě to ale osvítí – vždyť tady někde za rohem je Cykelchefen, maličká dílna, kterou vlastní asi padesátiletý Iráčan, který mě už párkrát vytáhl z cyklošlamastyky. Dovedu kolo asi 260 metrů před obchod a uvnitř se prosebně zadívám na cyklošéfa, v jehož očích čtu něco jako „No jo, zase někdo, kdo přivede rezavej krám a chce, abych z něj udělal zánovní žihadlo“, nakonec ale svolí, že „pacienta“ prohlédne.
„Řetěz je mrtvej, to se musí vyměnit.“
„Noo, a nemůžete to jen opravit? Já si asi budu stejně pořizovat nový kolo,“ kecám a jemu je to jasný.
„A odkud jsi?“
„Z Česka…“
„Jó, Praha, tam jsou lidi usměvavý, ne jako tady!“
„Ty jsi byl v Praze?“ ptám se překvapeně, zatímco se zamýšlím nad tím, jestli je to vůbec pravda.
„Ne, ale lidi mi to říkali. A ten tvůj úsměv to potvrzuje.“
Šíře mého úsměvu je přímo úměrná zázrakům, které od vás očekávám, šéfe.
Chvíli vraští čelo, ale pak teda svolí, že mi pomůže. Pověsí kolo na háky, nejdřív vyprostí řetěz z jeho sevření, nasadí, dotáhne, naolejuje, odrezaví, protočí, znovu dotáhne…
„Ještě ti nedrží rám, to utáhnu,“ pokračuje v odmontovávání jednotlivých prvků.
„Kola nejsou dofouklý…“
„A přední brzda nefunguje!“
„Proč je to sedlo nakřivo?!“
„Z košíku vepředu čouhaj dráty…“
Tiše se stydím a při sledování jeho obratných pohybů mi dojde, že pozoruju mistra v akci.
„Úplná nemocnice pro kola,“ říkám s úlevou a prohlížím si svůj zbrusu nový vehikl. Dostala jsem víc, než jsem si objednala.
„Ale to jen proto, že jsi z Česka,“ vysvětluje a snaží se mě utáhnout na kafe nebo čaj nebo na to, že mám nezvykle teplý ruce. Nevyjde mu to, ale i tak to myslím byla férová výměna. Já mu udělala hezčí den a zaplatila nižší než tržní cenu, on mi pomohl vytrhnout asi tak sedm trnů z paty a získal vracejícího se zákazníka a skvělý WOM.
Jedu podél jezer na svém zbrusu novém kole, slunce se odráží ve vlnkách a já překypuju láskou ke všem bytostem i neživým předmětům (kolu se omlouvám, že jsem do něj tuhle kopla).
A dojde mi, že to, že se mi zaseknul řetěz zrovna dneska a zrovna tady, je možná to nejlepší, co se mohlo stát.
No a co ten druhý příběh?
Asi před týdnem jsem si dala sraz s kamarádkou, nebo spíš známou, v kavárně. Hned zkraje mi hlásila, že kavárna je plná, a že ji navíc cestou tam po**al pták, čehož jsem si vzápětí všimla taky – nejen na bundě, ale i na šále, kterou se v panice snažila bundu očistit.
Navrhla, že půjdeme radši k ní domů, což bylo shodou okolností pár minut pěšky – má moka konvičku, spoustu čajů z Číny a croissanty, co se hned rozpečou… Nejdřív jsem byla trochu nesvá, protože já jsem člověk, co se na každý nový prostředí musí speciálně připravit, naladit, a hlavně si ho sám vybrat, ale pak jsem si řekla, že se potřebuju naučit být taky spontánní a dát šanci změnám, a tak jsme šly.
Byt byl moc pěkný, prostorný, útulný, s nízkým stolkem a sedacími polštářky rovnou na podlaze – to aby se člověk cítil uzemněný…
Začaly jsme si povídat o celkem běžných tématech, ale chtěla jsem vědět víc o cestě, kterou kamarádka absolvovala. Je totiž taková digitální nomádka, takže si může dovolit podnikat různá dobrodružství bez pevné pracovní doby nebo kancelářské židle. Tentokrát se vydala na pěší pouť do Santiaga de Compostela, na Kanárské ostrovy a pak do Porta.
A tak jsme postupně rozvíjely její zážitky, věta střídala větu, téma navazovalo na další… A ani nevím jak, najednou jsme se bavily o meditaci, stavech rozšířeného vědomí, o našich inspiracích, učitelích a vlastních objevech v duchovním pátrání.
Musím podotknout, že tahle kamarádka je poslední člověk, do kterého bych takový zájem tipla – je to softwarová vývojářka, hodně praktická a analytická, zkrátka na první dobrou působí jako člověk, co by řečnění o duchovnu nazval jako „bunch of crap“.
O to víc mě těšilo, že jsem ji měla možnost poznat i „na druhou dobrou“ – její hlubokou cestu sebepoznání, po které tak nějak nepozorovaně jde už několik let.
Když jsem po pěti hodinách povzneseně odcházela s tím, že nikdy netušíš, koho vlastně potkáváš, napadlo mě, že kdyby ji nepo**al ten pták, tak jsme pravděpodobně seděly v té hlučné kavárně a na nic z toho by řeč nedošla. Nebo možná jo? Kdo ví… Vesmír to vždycky nějak zařídí.
Nejnovější komentáře